Vertical Balance

Edelrid Ohmega – vytuněný Ohm

2026-03-07T15:00:11+01:00

Ohm

Ohm od Edelridu zná asi skoro každý lezecký pár, který má nějaký váhový rozdíl. U nás je to (podle sezóny a toho jak se najíme) kolem 15 kilo. To znamená, že Kamča mě zvládne celkem s přehledem odjistit, ale při delším pádu se proletí i se mnou a končívá u první presky.

Proto jsme si před pár lety i my pořídili Ohm a začli ho občas používat. Bylo to hlavně na cestách, které byly blízko mému limitu, a tím pádem hrozil pád už relativně nízko, a nebo s vyšším nadlezem presky. V častějším použití nám bránilo několik nevýhod Ohmu:

Funguje trochu “on/off”, tedy nezabírá plynule, ale v nějakou chvíli sepne a pak prokluz lana zastaví téměř “na fleku”. To je pro lezce trochu nepříjemné, zvlášť když je relativně nízko a v systému není moc lana, a když není váhový rozdíl velký, je rychlé zabrždění relativně časté. Není to žádná výhra ani pro jističe, protože se těžko odhaduje načasování samotného zachycení, a je snadné dát lezci super-tvrdý pád. Dá se to částečně řídit odstupem od stěny – menší odstup znamená menší brzdnou sílu Ohmu, ale to není v souladu s návodem, kde je odstup 1m od stěny, resp. od spádnice první presky, povinný!
Pokud lezec rychle cvaká a nabere si víc lana, stane se mu občas, že se Ohm kousne i při cvakání. Lezec pak skončí s lanem zaseknutým pár centimetrů od presky a pokud je to kritické místo, úplně to nepotěší, protože je potřeba lano povolit, počkat a pak pomalu vytáhnout. A to už občas znamená konečnou 🙂 Pokud jistič při cvakání popojde ke stěně, dochází k zaseknutí při cvakání méně často, ale něco za něco, Ohm v tu chvíli samozřejmě méně brzdí 🙂
Na skálách jsme ho nezkoušeli vůbec, protože není zrovna nejlehčí a komu se s tím chce ke skále tahat…

Ohmega

V roce 2025 se objevily zmínky o vylepšené verzi pod názvem Ohmega (verzi Ohmu 2.0 vynechávám, tu jsem v ruce neměl a vlastnosti se podle recenzí zásadně nezměnily). Ohmega funguje trochu jinak a díky vnitřní kladce a pružné aktivaci podobné fungování Gri-Gri by měla eliminovat zásadní problém Ohmu, tedy “on/off” fungování. To nám přišlo jako hodně zajímavé vylepšení a tak jsme čekali, kdy se bude dát Ohmega koupit. Povedlo se to minulý týden (začátek února 2026) na Offu, kde ho měli skladem.

Ohmega je na první pohled o dost jiná než Ohm. Je výrazně menší, lehčí (cca polovina) a má tři různé nastavení “brzdné síly”.

Kamča: Při prvním seznámení mi dalo trochu zabrat, jak se otevírá a jak rozeznat, které nastavení brzdné síly je aktuálně nastavené, ale rychle jsem si zvykla.

Ohmega (vlevo) vs Ohm (vpravo)

První pokusy

Na otestování jsme si vybrali nejbližší návštěvu Big Wallu a hned na první cestě Ohmegu pořádně otestovali. Testovali jsme vždycky jenom v nastavení nejmenšího brždění. Spadnul jsem do ní nejdřív nad 5. preskou, pak o kus výš a nakonec jsem si skočil odshora bez cvaknutí topu a poslední presky. Ve všech třech případech bylo znát, že tam oproti variantě bez brzdy “něco drhne”, ale bylo to spíš, jako by mě jistil těžší jistič. Žádná stopka na místě, prostě trochu rychlejší zabrždění. Kamča navíc ani v jednom případě neskončila u první presky, i když zvlášť třetí pád jí o kus vytáhnul.

Na další cestě jsem pak vyzkoušel ještě rychlé nabrání lana a nepovedlo se mi Ohmegu zaseknout – lano jsem vždycky v pohodě nabral.

Poslední vážnější test byl neplánovaný pád na další cestě, kde jsem u čtvrté presky omylem šáhnul po oblém stupu v domnění, že je to chyt na ruku s kapsou 🙂 Pád nebyl nijak nepříjemný, ale zastavil jsem se relativně rychle, takže nehrozilo, že Kamču pokopu, jako se to při podobných pádech stává.

Závěrem

Za nás je už teď naprosto jasné, že Ohm nahradíme Ohmegou a pravděpodobně výrazně zvýšíme i častost použití, protože u Ohmegy zatím vidíme samé výhody. Opravdu funguje víc jako přidaná hmotnost pro jističe nebo tření v cestě, nikoli jako “stopka”. Na vícedélky se s ní asi přecejen tahat nebudeme, ale na sportovky venku si jí nejspíš přibalíme taky.

Kamča: Jako jistič jsem naprosto nadšená, že existuje způsob, jak jistit bezpečněji i v cestách, které “jezdí”, a přitom nepřijít o komfort při podávání a zachycení pádu.

Jediná drobnost, která zůstává, je nutnost brzdu vyndat – buď cestou dolů a nebo po spuštění dolezením k první presce. Je to sice maličkost, ale když na ní člověk zapomene a nechá Ohmegu na stěně, je to drahá sranda.

Doplnění

Než jsme článek dokončili a vydali, tak uplynul asi měsíc a mezitím jsme nasbírali další zkušenosti. Naše nadšení se nijak nezmenšilo, naopak nenašli jsme žádné nevýhody nebo slabiny a Ohmegu už používáme celkem standardně – daleko víc než Ohm.

Pro pobavení

Edelrid udělal několik videí, kde Ohmegu představuje. Snadno si je na Youtube najdete. Nás pobavilo tohle, které je trochu jiné – https://www.youtube.com/watch?v=41Y3TERrxvs

Doplňkové vybavení na vícedélky a horské chaty

2025-10-02T16:15:24+02:00

Tenhle článek by měl mít ještě podtitul “, které nemusí člověka na první dobrou napadnout”. Rád bych v něm totiž zmínil pár drobností, které se nám na vícedélkách a při pobytu na horských chatách osvědčily a probral i naše zkušenosti a možná úskalí.

Vysílačky

Je zajímavé, jak málo lidí je na vícedélkách používá. Přitom právě na těchhle typech cest se nejčastěji stává, že se lezci nevidí, vzdálenost může být relativně dlouhá, a tak člověk často slyší přes celé údolí zoufalá “Sedím, zruš!” nebo “Dober!”. My považujeme vysílačky nejenom za pohodlné, ale taky ohleduplné k okolí (málokoho z ostaních lezců zajímá, co na sebe pokřikujete) a také bezpečnější. Vysílačkou se dá totiž případně i zkoušet dovolat lidem v okolí (mívají na to speciální mód, který prozvoní všechny v okolí). Navíc, pokud lezete ve větší partě, umožňují snadné udržování kontaktu, pokud se lanová družstva oddělí.

Baterie

My používáme vysílačky od Motoroly, která je asi takový zlatý standard pro hobíky, s vyměnitelnými AA bateriemi. Výrobce dodává k vysílačkám akumulátor ve formě tří slepených AA baterií, který jde dobíjet přímo ve vysílačce. Jeho nabíjení je ale dost dlouhé (klidně i 6-8 hodin, když jsou víc vybité) a kapacita je relativně nízká (900 mAh), takže po jednom celodenním lezení už není jisté, jestli vydrží další celý den.

Dospěli jsme tak spíš k systému, kdy si před výpravou koupíme co nejlepší obyčejné baterie (osvědčily se nám Ultra Alkaline z Alzy), které v pohodě vydrží celý týden vícedélkového lezení a o nabíjení se nestaráme. Letos jsme ale zjistili, že to má jednu drobnou nevýhodu – nabíjecí baterie mají standardně nižší napětí (1.2 V), zatímco jednorázové mají 1.5 V. A protože systém odhadování nabití ve vysílačce je pravděpodobně kalibrovaný na akumulátory, s jednorázovými bateriemi se vysílačka až téměř do konce tváří jako plně nabitá. Že jí dochází šťáva signalizuje až krátce před koncem (30 minut) a pak umře úplně. Je tedy potřeba s tím počítat a koupit před každou akcí nové baterie. Další alternativa, kterou chceme otestovat v příští sezóně, jsou větší (třeba 2500 mAh) akumulátory, které by mohly přinést výhodu obou světů.

Pár praktických rad navíc

Podle modelu vysílačky se může snadno stát, že se vám v batohu nebo kapse vysílačka sama zapne, což může mít katastrofální dopad na baterku, pokud si toho všimnete třeba až druhý den.
Pokud to jde (u našich vysílaček výborně), je dobré si vysílačku přidělat 2x. Typicky sponou na popruh batohu, ale pak ještě dozajistit např. prusíkem provázaným pevným okem na vysílačce. Občas se totiž může stát, že člověk vysílačku omylem shodí z batohu a vysílačka, která se právě řítí dolů ze skály, nepotěší ani (bývalého) majitele nahoře, ani nikoho pod ním 🙂

Vysílačka zajištěná prusíkem k popruhu batohu.

Tričko s kapucou

Tohle je za mě objev roku 2025! Jednu lezeckou etapu jsme letos měli v opravdových vedrech a se spoustou sluníčka. Takže i ve 2500 metrech bylo dost teplo a zuřivě to pražilo. Mně se dokonce podařilo spálit si vnitřní část ušního boltce, jak jsem byl delší dobu otočený ke sluníčku tou stranou. Museli jsme se teda pořád mazat a kdo se někdy domazával ve stěně a pak chtěl pokračovat v lezení, asi tuší, že úchop pak není zrovna nejjistější 😀

Abych měl jistotu, že si nespálím krk, vymyslel jsem, že si dám pod helmu jako plachetku nákrčník, což fungovalo celkem rozumně. Po návratu domů jsem se ale rozhodl zkusit jiné řešení, tedy lehlé triko s dlouhým rukávem a kapucou. Našel jsem jedno zajímavé od BD a pořídil ho. A rozhodně nelituju. Na celodenní lezení se z něj stalo moje výchozí triko. Kromě toho, že je opravdu lehké a není v něm vedro ani když to hodně praží, krásně stíní a má velikou kapucu, která se dá dát buď pod a nebo přes hlemu. Člověk je tak výborně chráněný před sluníčkem a přitom ho nehřeje látka přímo na kůži.

Tričko je plně syntetické, což jinak nepreferuju, protože syntetika většinou rychle zasmrádne. Ale tohle triko má nějakou speciální úpravu, díky které vydrží podobně jako merino, takže v pohodě určitě aspoň tři upocené dny.

Soutěž krásy a elegance bych s tím asi nevyhrál, ale je to super praktické 🙂

Rychlá powerbanka

Na horských chatách to nebývá nijak slavné se zásuvkami. Na pokojích nebývají (občas tam není ani světlo) a ty, které jsou na chodbách nebo v jídelně, bývají často dost obležené. Pokud chce tedy člověk mít jistotu, že bude vyrážet na tůru s plně nabitým mobilem (což by měl), je dobré mít vlastní powerbanku.

Problém samozřejmě je, jakou kapacitu. Když je člověk na chatě týden, powerbanka, která by bez nabíjení tak dlouho vydržela, je poměrně těžká. Zvlášť, když je pro dva lidi. Pokud ale bude moc malá, je možné, že člověk nebude schopen dobít oba telefony plně.

Nám se nakonec osvědčila 20 000 mAh powerbanka s rychlonabíjením. Kapacita je v pohodě na dva telefony, i když není powerbanka plně nabitá a rychlonabíjení je velice pohodlné. Pokud je např. zásuvka jenom v jídelně, tak člověk zvládne v pohodě dobít powerbanku během večeře a jinak se o ní nemusí starat. Navíc rychlonabíjení funguje i na druhou stranu, takže powerbanka zvládá rychlonabíjet dva telefony najednou, což může být ráno, při potřebě rychle vyrazit, velký bonus.

AlzaPower Style 20000mAh

Lehká čelovka

I když člověk plánuje pečlivě, opatrně a s rezervou, může se stát, že bude scházet za šera nebo za tmy, v lese se setmí poměrně rychle. Na druhou stranu nikdo nechce vláčet po vícedélkách těžký batoh, proto je dobré zvolit lehkou, ale dostatečně výkonnou čelovku. Při posledním návratu jsem otestovali Petzl Bindi. I přes minimalistické rozměry a hmotnost (33g), jsme s ní svítili na druhý stupeň ze tří asi hodinu cestou lesem a v pohodě to stačilo. Pomocí micro USB se pak dá dobít, aby byla připravená na další výpravy. Je možné ji přepnout i do módu červeného světla, které se používá na horských chatách, aby neoslňovalo ostatní.

Čelovka PETZL BINDI EMERALD

Horské chaty

2025-09-30T17:22:41+02:00

Tento příspěvek je zároveň trochu zápisník, kde jsou tipy a zkušenosti, co očekávat při přenocování na horské chatě, případně na co si dát pozor.

Vybavení – co si vzít a co naopak nechat doma

Rozhodně velký pozor na hmotnost! K horských chatám se obvykle stoupá po svých několik stovek výškových metrů a velká váha batohu nepotěší. Dodatečná kila se nasbírají velmi snadno po malých částech – náhradní karabinka, tričko navíc nebo vychytávka, která se ukáže jednoúčelová nebo úplně zbytečná.

Co bych naopak nenechala doma:

Powerbanka – nabíjení bývá omezené na několik málo zásuvek na chodbě nebo v jídelně
Prášek na přípravu jonťáku – pokud ho mám, nebolí mě obvykle hlava
Kvalitní bunda – za mě nejlíp technická s membránou, to je MUST i na lezení
Svrchní nepromokavé kalhoty – ty se hodí i po dešti v mokré trávě a společně s bundou poslouží líp než pláštěnka
Vložka do spacáku, tzv. Hüttenschlafsack – na chatách obvykle povinná, protože šetří vodou a nepřevlékají postel pro každého hosta. Zatím se mi nestalo, že bych potřebovala spacák, protože by mi deky na chatě nestačily, bývají dostatečné.
Špunty do uší – chaty jsou dřevěné, všechno je slyšet i na pokojích a v Matratzenlageru bude určitě někdo chrupkat 🙂

Oblečení je dost individuální, ale je potřeba vzít v úvahu, že k lezeckým cílům se obvykle stoupá, takže všechno, co má člověk při túrách na sobě, je zpocené. Na chatách bývají sušárny, kde se dá leccos odvětrat a přeprané nebo zmoklé oblečení usušit, ale po sprše je příjemné mít na sobě něco čistého. Na chatě chodí lidi buď v tom, co nosí venku, nebo klidně i v pyžamu, žádný stres 🙂

Praktické informace – voda, odpadky, svačiny, mobilní signál, wi-fi

Bydlení na horské chatě má svá specifika a tyhle jsou nejvýznamnější.

Voda je na chatách velmi vzácná, každá chata bojuje s nedostatkem. Zatím na všech chatách byla voda personálem prohlašovaná za pitnou, jen na Karlsbader tam byly zároveň cedulky, že pitná není 🙁

Sprchy jsou obvykle brutálně drahé. Zatím jsme se setkali se třemi variantami:

Mincovník ve sprše – hodíš 50 centů a sprcha spustí non-stop na 20 sekund (mají na Blaueishütte)
Mincovník mimo sprchu a dá se zastavit – koupíš si speciální žeton za 3E, hodíš do krabičky, naskočí 2 nebo 3 minuty, ale když zastavíš vodu, tak se zastaví i časovač (mají na Steinseehütte)
Mincovník mimo, nedá se zastavit – žeton za 4E hodíš do krabičky, ale časovač běží od vhození nezávisle na tom, jestli teče voda. Po 3 minutách přestane téct i studená. Za mě nejhorší systém, protože není motivace vodu vypínat a u nás bylo rozbité zavírání, jak se to každý snaží co nejrychlejc stihnout do sprchy a zavřít se tam (mají na Karlsbader)

Odpadkové koše na chatách moc nejsou, protože běžné odpadky si hosté nosí do údolí s sebou. Není úplně dobré si brát nahoru jídlo, které se kazí, protože to pak není kam vyhodit.

Jídlo je na chatách obvykle ve formě polopenze s bufetovou snídaní a tříchodovou večeří za 40-50E. Na Steinseehütte byl vždycky výborný moučník, na Karlsbaderhütte byl místo toho velmi dobrý salát.

Jídlo přes den je možné si dát přímo na chatě, ale pokud člověk vyráží na celý den na túru, musí mít něco s sebou. Možnosti jsou v zásadě dvě, donese si svoje zásoby tyček, oříšků, jablek apod. nebo si koupí “Jause-Brot” na chatě. Na Blaueis to bylo za 1.5E (2024), na Steinsee za 2E (2025), na Karlsbader 8E (2025). Na Blaueis a Steinsee to fungovalo tak, že si člověk u snídaně vzal chleba navíc, do něj si dal cokoliv z bufetu a dostal na to svačinový sáček. Na Steinsee se to ideálně hlásilo den předem. Na Karlsbader jsme to nevyzkoušeli, protože to bylo drahé. Pokusili jsme se vyjít z vlastních zásob, ale to znamenalo, že jsem snědla 2 tyčky za den, což by mi na celý pobyt nestačilo. Pak jsme ale museli odjet kvůli nemoci, takže to bylo jedno.

Se signálem ani s daty to není žádná velká sláva, wi-fi byla za příplatek na jedné z chat (Blaueis), na druhých dvou vůbec. Na dobré chatě ale poradí s počasím i s lezeckými cíly chatař (Steinsee). Signál byl většinou na terase nebo někde v okolí chaty na vyšším místě.

Je dobré počítat s placením v hotovosti, karty zatím brali jen na Blaueis.

Je dobré být členem Alpenvereinu – kromě super pojištění dostane člověk v Alpách na většině chat slevu na ubytování.

Chaty, které jsme navštívili – dojem, lezecké příležitosti

Blaueishütte (2024) – tak to byla srdcovka, lezení v okolí super, chata velmi dobrý standard a výborné koláče 🙂 Lezecké cíle jsou přímo na stránkách chaty a na chatě jsou k zapůjčení desky s TOPy. Matratzenlager je v odděleném domečku, většina postelí jsou palandy po třech za sebou.

Steinseehütte (2025) – druhá srdcovka, sice dost adrenalinový výjezd na parkoviště a pak 800m nahoru pěšky, ale člověk se tam cítí jako doma – milý domácí, moc dobré jídlo, jen kromě jídelny docela zima. Ale zase celkem tlusté deky, takže v noci zima nebyla. Na pokojích jen sporé světlo. Matrazenlager jsou kotce po dvou (ne palandy), v pokojích jsou palandy. Lezecké cíle v okolí parádní, ale s nástupem ca 300 v.m. Přímo na chatě se dá pořídit za 18E krásný malý průvodce s TOPy.

Karlsbaderhütte (2025) – tak to bylo trochu zklamání – hodně lidí, celkem draho, často chybějící toaletní papír, divný systém na sprchy (detail výše), pitná voda s nápisy “kein Trinkwasser”, nějak se to nesešlo úplně šťastně. Na pokojích není světlo vůbec. Lezecké cíle v okolí zajímavé, ale spíš delší. TOPa jsou ke stažení na stránkách chaty a dá se objednat pěkný průvodce Alpin Klettern in den Linzer Dolomiten.

Innsbruck, Achensee, Rofan

2025-07-13T16:24:33+02:00

Na červen 2025 jsme naplánovali dovolenou v okolí Innsbrucku a Achensee. Menší kempu v Hallu, kde jsme se ubytovali, byl moc fajn – malý, klidný, čistý, s ledničkou, mrazákem, sprchami bez poplatku a moc milou paní na recepci, co víc si přát 🙂

Martinswand, Emmentaler

Jako rozlezovku jsme zvolili Emmentaler na Martinswand, 4LD za 5. Stěna je u městečka Zirl, u silnice je několik parkovišť, ze kterých se vychází, nejlepší je Parkplatz AV Klettergarten, my jsme zastavili na následujícím, tak jsme to měli trochu dál, ale nebyl to problém, dá se jít pěšinkou pár metrů nad silnicí.

Pod skálou nás dohnaly naše kamarádky Anička s Miškou. Bylo tam docela rušno, než jsme se oblékli, prošlo kolem nás asi 5 lezeckých skupin, a před námi už taky někdo lezl. Na první délku za 4 vyrazil Béda, druhá vypadala super odjištěná, tak jsem si na 4 troufla a bylo to v pohodě, klasa mírná 🙂 Další délky za 5- a nepovinnou 5 vytáhl Béda.

Cesta je na jih a bylo už dost horko, tak jsme nahoře nečekali, sbalili jsme věci a začali sestupovat. Chtěli jsme se zastavit na svačinu, ale cestička byla úzká, tak jsme ještě kus popošli a našli si širší místo ve stínu. Sestup nebyl moc příjemný, šlo mi to pomalu, několikrát jsem uklouzla a sedla si na zadek.

Cestou jsme zaslechli zvláštní zvuky, tak jsme se šli podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Našli jsme dva pytle a batoh přivázané na lana a zeshora se je snažil někdo vytáhnout. Moc mu to nešlo, protože byly hodně těžké a skála členitá. Chvíli jsme se mu snažili pomoct, ale vypadalo to beznadějně, vůbec nás neslyšel, i s pomocí se to pořád někde zasekávalo a my jsme už za ním nahoru lézt nechtěli. Tak jsme se rozloučili a šli jsme k autu. Po cestě jsme ještě zahlédli hodně zajímavé stěny, ale vypadalo to hodně těžký a já jsem toho měla plný kecky, tak jsme šli dál.

Praktické informace

Martinswand je kousek od Innsbrucku a má krátký nástup. Je to příjemné, ale znamená to, že je to hodně populární a je tam hodně lidí. O víkendu bychom šli raději jinam.

Kurz pohybu v horách

Další den jsme měli domluvený kurzík pohybu na šotolině, sněhu a podobných nepřijemnostech s instruktorem Stephanem. Vyjeli jsme na sraz v Kühtai, horském středisku 2 017 m n.m. Bylo tam frišno, nádherná krajina a na stráních ležely zbytky starého sněhu. Se Stephanem jsme se hned poznali, protože tam skoro nikdo jiný nebyl. Vyrazili jsme kousek do stráně směrem k jednomu z větších sněhových zbytků. Po cestě jsme lehce upřesnili, jaké cesty podnikáme a co se potřebujeme naučit, tedy za mě hlavně zlepšit sestupy v těžším terénu. Došli jsme ke kamennému korytu a začala zdánlivě nudná pasáž o rovnováze, botách a správném sklonu ke svahu, nejdřív vysvětlení a pak trénink v kamenném korytu. Ten začal být vzápětí zajímavý, protože jsme se nevyhýbali ani ukloněným a kývajícím se kamenům, které jsme ale začali zvládat. Nejdřív opatrně, pak doskokem. Pak jsme se chvíli šikanovali navzájem, kdy jsme si hůlkou ukazovali, kam má ten druhý šlápnout, nejdřív já Bédu a pak obráceně. Zkusili jsme si to ještě poslepu a pozadu a pak jsme dali pauzu.

Po pauze jsme šli na sníh. Nejdřív jsme vysekávali botou stupy, pak jsme si je zkusili udělat cepínem. Naučili jsme se udělat sněhovou kotvu z cepínu a smyce, já jsem to trochu uspěchala, ale Béda si dal záležet a moc hezky mu to drželo. Potom to bylo hodně vtipný, vzali jsme si nepromokavý kalhoty a sedáky, Stephan si nás přivázal a učili jsme se brzdit při pádu. Vyzkoušeli jsme si všechny možné kombinace pádu – na zadek, na bok, hlavou dolů na břicho a nakonec hlavou dolů na záda. Byli jsme zmáchaný, ale byla to dobrá zábava. Padání jsme si vyzkoušeli i s nesmekama a s cepínem, ale to nebylo taková legrace.

Pak jsme ještě zkoušeli hlínu a šotolinu a šlo to velmi dobře. Mezitím jsme si se Stephan povídali o okolních horách, že loni touhle dobou tam ještě chodili na skialpy, že kolem Kühtai se moc neleze, protože se tam skála drolí, ale jsou tam hezké výlety po okolí. Ukazoval nám hřeben, myslím, že to byl Acherkogel, že je to moc hezká lezecká túra a dobrá příprava, pokud se někdo chystá na Matterhorn. Ale je to hodně dlouhé, musí se vyrážet hodně brzy ráno, tzn. 4-5. Chata tam nahoře není, nejbližší je Dortmunder Hütte.

Rofangebirge, seznámení

Další den jsme se přesunuli k jezeru Achensee. Rozhodli jsme se, že si na úvod vyjedem lanovkou Rofanseilbahn a prozkoumáme část Rofangebirge (Brandenberger Alpen), abychom byli zorientovaní, až tam půjdeme lézt.

Vyšli jsme si na Haidachstellwand, kde jsme si prošli i kratičkou ferratu B. Bohužel byla velmi krátká, její delší část se šla z druhé strany a my bychom ji museli slézat. To se nám nechtělo, tak jsme si sešli z vrcholu po turistické. I tak to byl moc hezký výlet, užili jsme si krásné výhledy do okolí.

Po výletu jsme se jeli ubytovat v Achensee Camping Schwarzenau. V kempu mě nemile překvapilo, že chtěli doplatek v hotovosti a chtěli vidět občanku, pro obojí jsem se musela vracet do auta. Kemp je uspořádaný do teras a zpočátku se nám tam moc nelíbilo, bylo hodně plno a stanové místo bylo krátké, takže nestačilo na délku našeho auta se stanem. Ale vyřešili jsme to postavením stanu vedle auta a nakonec to bylo v pohodě.

Praktické informace

Lanovka není zrovna levná, ale nahoru je to bez ní na příliš dlouho
Pokud jste ubytovaní v okolí, můžete získat místní kartičku, se kterou dostanete pár euro slevu.
Při parkování u lanovky člověk zaplatí parkování v automatu a u kasy pak ukáže účetenku o oni mu to odečtou z ceny lanovky.
V Maurachu se dá velmi dobře nakoupit v MPreis – na to, jak je to malé městečko, je obchod velký a dobře vybavený.

Sportovky Grubaplatte

Druhý den jsme si šli zalézt na sportovky Grubaplatte, které jsou mezi vrcholy Rofanu. Opět jsme vyjeli lanovkou Rofanseilbahn a asi za hodinu jsme byli na místě, které jsme znali už z předchozího dne. Začali jsme v lehčím sektoru A, kde jsou většinou trojky a čtyřky, perfektně odjištěné, prostě za odměnu.

Bylo ale horko, po pár cestách jsem potřebovala do stínu a odpočinout. Dali jsme svačinu a pak jsme pokračovali v sektoru B. Cesty tam byly moc pěkný, dali jsme si Paw Patrol za 5a, Batman za 5b a Béda ještě Captain Hook za 5c. Pak jsme ale byli už úplně pečený, tak jsme zvolili strategický ústup na Erfurter Hütte, kde jsme si za odměnu dali Kaiserschmarren.

Praktické informace

Výborný trénink lezení na plotnách. Občas se hodí i spárová noha
Cesty jsou výborně odjištěné, rozhodně nemá cenu sebou tahat žádné dojišťování
Bez problémů vhodné i pro začátečníky

Výlet kolem Achensee, Gaisalm – Pertisau

V pátek jsme si dali rest-day. Jen malý výlet lodí kolem jezera a zpátky. Vyjížděli jsme z Pertisau, v přístavu jsme potkali hodně lidí, ale na lodi bylo spoustu místa. Sedli jsme si dole a příjemných 20 minut cesty jsme střídavě koukali z okna a plánovali. Vystoupili jsme v Gaisalm a dali se cestou podél jezera. Bylo to moc krásné, ale bylo čím dál víc horko a přibývalo úseků, kde nebyly stromy. Příjemné zpestření byl přístřešek, přes který tekl vodopád. Když jsme dorazili zpátky do Pertisau, nasedli jsme do auta a jeli nakoupit a do kempu vyprat a pořešit všechno, na co jindy nebyl čas.

Dülfer / Fiechtl-Weg

Tradiční vícedélka, Rofangebirge

Cestu Dülfer/Fiechtl-Weg – Hochiss objevil jeden z kamarádů, kteří se k nám připojili na prodloužený víkend. Zpočátku se nám na ni nechtělo, kombinace slaňování na nástup, TOPO v podobě linie na fotografii a 10 tradičních délek vzbuzovala respekt. Pak ale vyhrála “beauty contest” díky tomu, že bylo šílené vedro a toho, že je narozdíl od ostatních vícedélek v okolí orientovaná na sever.

Předcházející odpoledne a večer jsme měli rest-day, tak jsme měli dost času následující den promyslet. Obrys plánu byl jasný – ráno co nejdřív vyjet lanovkou nahoru, dojít k cestě, hůlky a boty nechat nahoře, slanit, vylézt, vyzvednout boty a ostatní věci, sejít k lanovce a to vše tak, abychom stihli nejpozději poslední lanovku dolů a nakoupit. V plánování jsme se snažili být opatrní a dávat do každého odhadu časovou rezervu. První lanovka jela v 8, i s rezervou jsme počítali, že v 8:30 vyjdeme a pokud to nebudeme moc hledat, v 10 hodin budem připravení začít slaňovat k nástupu. Pokud začneme lézt do 11, chceme být do 15 hod. nahoře a kolem 16 sjet dolů lanovkou, která jezdí do 17:30. Pak na nákup, kde je otevřeno do 18 hod. Už bylo jasné, že to nechceme slanit celé, 10 délek po vlastním by zabralo hodně času a navíc tam byl trochu zvláštní úsek, který se má kousek slézt dolů, aby se člověk vyhnul mokrému místo. Slézání já vůbec nemám ráda, takže jsem tomu od začátku nebyla moc nakloněná.

Prvotní plán byl slanit polovinu, abychom si vylezli horních pět délek. Obvykle se dostáváme na čas přibližně 1 délky za 30 minut, ale tyhle byly relativně dlouhé a se zakládáním vlastního jištění to vždycky zabere víc času. Pesimistický odhad může být klidně i celá hodina na 1 lanovou délku (LD). Když jsme do toho započítali, že slaňovat můžeme až 1-1.5 hod., začínalo to vycházet dost natěsno. Já jsem se začala bát, že nám to může jít o hodně pomaleji, než odhadujeme, a když slaníme moc nízko, tak už s tím nepůjde dělat nic jiného než vylézt zpátky a časově to neovlivníme.

Probrali jsme to a shodli se na tom, že bude lepší, když slaníme jen pod poslední čtyři LD, což znamená dvě délky slanění, protože se slaňuje jinudy, než se pak leze. Připravili jsme si věci a domluvili jsme se s kamarádama, co dorazili večer, že jdeme na Dulfera a vyrážíme ráno v 7:30-7:40 z kempu. Rozhodli se, že se k nám připojí, Martin nám dal barevné TOPO, které jsem nestihla v Praze vytisknout.

Výhled od nástupu a tabulka označující začátek “Abseilpiste” – slanění

Ráno v lanovce jsem ostatním řekla, že půjdeme jen čtyři délky, že je to hodně na jistotu, ale radši budeme u lanovky dřív než později. V dobré náladě a v tempu jsme vyrazili ke startu, i přes drobné hledání v závěru jsme byli 9:45 u tabulky označující začátek slanění a v 10:30 jsem začala slaňovat.

Bohužel jsme podcenili management lan, místo abych si lana navěsila na sedák, cvakla jsem si jen konce a zbytek jsme nechali nahoře. To byla asi nejhorší varianta z možných, lana jsem si po cestě musela shodit, načež se zuřivě zamotala a já jsem je musela rozmotávat cestou. Zlatý prusík, ale trvalo to, rozhodně poučné 🙂 Když za mnou doslaňoval Béda, společně jsme to rozmotali a konce jsme bez caviků hodili dolů. Byla jsem z toho všeho spolu se stovkami metrů expozice docela vybátá, další délku šel slaňovat první Béda, já jsem se zatím zabydlela. Mohla jsem si užít a vyfotit výhledy, které byly dechberoucí.

Když jsme slanili další kus, přišel další zádrhel, ve skutečnosti vypadala skála jinak než na fotografii, a tak jsme si nebyli jistí, jestli jsme doslanili tam, kam jsme chtěli. Chvíli jsme ještě koukali do papíru, bohužel jsme tím zdrželi naše kamarády, kteří ohleduplně čekali se slaněním, až budeme dál, a mezitím tam ještě slanili netrpěliví Rakušáci, kteří mířili níž. Nebyli jsme si jistí, ale lepší informace jsme neměli, čas ubíhal a my jsme nechtěli slanit příliš nízko. Proto jsme se rozhodli, že vyrazíme nahoru, resp. doprava po rampě. Bylo 11:30.

První délka měla být choďák 40m za 1, 3 NH (Normalhaken = nýt nebo skoba). Vyrazila jsem těšíce se na lehký začátek, kde si zvyknu na expozici, která mi byla společně s nejistotou v navigaci docela nepříjemná. Choďák to byl, ale částečně po trávě, která nebyla moc pevná a trochu klouzala, fixní jištění jsem moc nenašla. Navíc se lano začlo ke konci délky strašlivě táhnout. Zachránilo mě, že nosíme s sebou na vícedélky převahu alpských presek a Béda mi vždycky říká, ať prodlužuju. Ke štandu jsem to dotáhla silou vůle, vidinou fixního jištění a přitahováním za skálu 🙂 Štand nebyl úplně standard, do nýtu pověšená stará lanovice a smyčka druhým nýtem, vlastně to tam trochu překáželo, ale pojistit to šlo, tak dobrý.

První štand po slanění

První délka

Druhý štand

Béda přilezl brzy za mnou, já jsem si vzala větrovku, protože ačkoliv v údolí byla třicítky, Dulfer je severní stěna a byla tam dost zima, litovala jsem, že nemám dlouhé kalhoty. Při pohledu na nákres trasy jsme zjistili, že jsme šli trochu jinudy a jsme na štandu vedlejší cesty. Vůbec se nám nelíbilo pokračovat v předešlém směru do traverzu, kudy bychom se napojili na naši cestu, zato se Bédovi líbil slušně zajištěný úsek přímo nad námi. Neměli jsme k němu popis obtížnosti, ale na plánku byl vyznačený, napojoval se na naši cestu a vypadal sympaticky.

Béda si tedy ode mně vzal materiál a vyrazil. Moc ho nepotěšilo, že mu vzápětí zůstal v ruce chyt, ale bezpečně se dostal k prvnímu jištění. Ani další část nebyla zadarmo, ale prokousal se tím a vzápětí jsem mohla uklidit svůj štand a vyrazit. Po cestě jsem si pro sebe trochu nadávala, bylo to převislý, v jednom místě mi připadalo, že už se neudržím, ale nakonec to šlo. Byla to pátá délka cesty Alpine DNA a doma jsme zjistili, že to bylo za 7 😀.

Béda zakotvil lehce stranou doleva a když jsem dolézala, poprosil mě, jestli bych se nekoukla doprava, kam jít dál. Mě se to tím směrem líbilo, ale neviděla jsem, že by tam byl hned štand, potřebovala jsem se začít dojišťovat, tak jsme se dohodli, že si vezmu trochu materiálu a bude to taková minidélka. Vyrazila jsem doprava a vybírala jsem si cestu podle toho, kde mi to přišlo nejschůdnější. Bylo při tom nutné překonat lehce nepříjemný schod na mechovou plošinku, ale asi po 15m jsem došla ke dvoum kovovým kroužkům a skobě.

Podle obrázků z Bergsteigen, co jsem měla uložené v mobilu, to vypadalo, že to je štand naší cesty, tak jsem tam zakotvila. Trochu se mi to fixní jištění zdálo podezřelé, tak jsem k němu přidala friend a obhoz, a celé to provázala dlouho smycí. Moc se mi to líbilo, tak jsem si to vyfotila, bohužel jsem při vázání uzlíků na smyci zapomněla znovu zašroubovat karabinu, tak mám teď fotku s chybkou a poučení, že se mám při dělání štandu plně soustředit 🙂

Béda vyrazil na poslední délku, teď už opravdu Dulfera. Tedy přibližně. Věděli jsme, že se poslední úsek má lézt vedle komínu vlevo a pak lehce doprava do stěny. Čekali jsme, že tam nahoře bude štand, ale nebyl nikde vidět, Béda tam místo toho zřídil ukázkový obhoz lanem. Délka za 5-, zadarmo to taky nebylo, nejdřív něuvěřitelně škrábavý povrch víceméně na tření a pak široký komín rozporem. Měla jsem tam lehce krizi, protože už mě začaly strašně bolet nohy, ale nějak jsem to už dolezla a vydýchala se u Bédy na štandu. Kolem 14:30 jsme začali balit a připravovat se na sestup.

Pravděpodobná trasa: bílou barvou je naznačené slanění, růžovou lezení

Zjistili jsme nemilou věc, že Bédův velký batoh a naše hůlky a boty jsou o kus níž po strmé louce. V lezečkách to nebylo nic příjemného a dost to trvalo, ale bez úhony jsme to sešli a mohli se konečně přezout, odstrojit, najíst a užít si krásný výhled. Kolem třetí jsme už byli zabalení, ještě jsme se naladili na vysílací frekvenci našich kamarádů, abysme jim řekli, že za chvíli odcházíme a zeptali se, jak na tom jsou. Ozvali se, že jsou v pořádku, ale bude jim to ještě nějakou dobu trvat.

Vyrazili jsme tedy k lanovce a spekulovali, jestli stihneme otevřenou tu část obchodu, kde mají dobré zákusky, ta měla do 17, nebo jen potraviny, které měli otevřeno do 18. Cesta uběhla celkem v klidu, sjeli jsme lanovkou, vyzvedli auto a šli nakoupit. Tu zákuskovou část obchodu jsme sice nestihli, ale koupili jsme aspoň zmrzlinu a v kempu jsme ji snědli s kamarádkami, které byly ten den na feratě.

Mysleli jsme, že brzy dorazí i kamarádi, kteří byli s náma na Dulferovi, ale zdrželi se při lezení a nestihli lanovku. Dělala jsem si starosti, jak to zvládnou, já jsem byla dost unavená, ale oni sešli v pohodě dolů a dorazili šťastně do kempu.

Praktické informace a poučení

I když je na sluníčku přes 30, na severní straně může být celkem frišno
Je dobré se koukat, jak jezdí lanovka – zrovna v den našeho výstupu se přepnula do letního režimu a začínala o půl hodiny dřív (což jsme využili)
Slaňovací “Abseilpiste” je označná kovovou plaketou (k vidění na fotkách výše). Je na hraně severní stěny, v místech, kde z trávy vykukují první kusy skály.

Kletterzentrum Innsbruck

Další den mělo pršet, “vyvenčený” jsme už byli pěkně, tak jsme vyrazili do lezecké haly v Innsbrucku. Při příchodu do haly jsme viděli stěnu, kde se konají závody, byla hoodně převislá 🙂 Bohužel se tam připravovaly závody, které měly být za necelé dva týdny, takže ze stěny bylo všechno sundané a lézt se tam nedalo 🙁 Uvnitř jsem byla nejdřív zklamaná, že nemají tak pěkný boulder jako SmíchOff a taky rozvičovací zóna byla malá a obsazená, ale nakonec tam měli zajímavé cesty a příjemnou klasu, moc hezky jsme si zalezli a přečkali jsme tam v suchu pořádný slejvák. Měli tam zajímavý instruktážní obrázky, kyblík hodili do jednoho pytle s osmou a prohlásili to za “old school” a taky tam byl obrázek, že se nemá čůrat v lezkách 🙂

Další den už jsem se přesunuli na chatu Steinseehütte a to už je jiné vyprávění 🙂

Praktické informace

Pokud si chcete udělat radost a flashnout něco těžkého, Innsbruck je to pravé místo. Klasa je tu velmi “user friendly” 😀

Steinseehütte 2025

2025-06-28T17:21:59+02:00

Steinseehütte je horská chata v Lechtalských Alpách ve výšce 2069 m n. m. Přístup je poněkud adrenalinový výjezd po štěrkové cestě z městečka Zams na parkoviště Alfuz a dál ca 2.5-3h pěšky s převýšením 800m.

Ještě ani nevyprchal adrenalin z jízdy na parkoviště Alfuz, a už se převlíkáme na výstup na chatu. Na těch 800 výškových nahoru se úplně netěším, ale čas máme dobrý, můžu si to v klidu odšlapat, to půjde 🙂 Horší je počasí, přeháňky už měly být pryč, ale zdá se, že ještě nějaké přijdou. Tak raději bereme ponča, abysme neměli mokré věci hned na začátku pobytu. Béda vzal obě lana, takže můj batoh i s vodou váží asi 13kg, to je dost pohoda.

Obcházíme opatrně krávy, stoupáme, povídáme, dole řve horský potok, cesta příjemně ubíhá. Začíná pršet, tak vytahujeme ponča a pomáháme si je přetáhnout přes batohy. Jedno adrenalinové přebrodění přítoku potoka (pro mě, Béda to přešel v klidu 🙂 a přicházíme k rozcestníku “Hinterstark”. Béda říká, že to sedí, z toho stoupání budeme mít určitě silný zadek 🙂

Už vidíme chatu, ale ještě nám k ní pár výškových zbývá. Zdá se to trochu nekonečné, ale není, přicházíme na terasu, která je ještě celá mokrá po dešti, a vítá nás Steinseehütte svým útulným interiérem s vůni dřeva. Dáváme si mokré věci do sušárny, přezouváme se a jdeme se ubytovat. Dostáváme klíče od pokoje č. 5 a popis, jak se tam dostaneme, který okamžitě zapomínám. Nevadí, to najdem 🙂 Pokoj je čtyřlůžkový (dvě palandy), ale minimálně první dvě noci tu máme být sami, což je luxusní.

Hned si vybalujeme, ale moc toho s sebou nemáme, za chvíli je vybaleno. Nad postelemi jsou praktické poličky, kam se vejdou všechny drobnosti, které se hodí mít po ruce. Pak jen hypnotizujeme hodiny, aby už byla večeře, protože nám pořádně vyhládlo. Začíná v 18:30 a je o třech chodech – polévka, hlavní jídlo a moučník.

Při večeři plánujeme program na další den a ověřujeme počasí u správce chaty, protože na chatě není signál a naše aplikace na počasí to moc nedávají. Vybíráme poměrně snadnou cestu Spiehlerturm, Normalweg, abychom se trochu rozkoukali, a říkám to správci, aby věděl, kam jdeme.

Potkáváme další českou dvojici lezců, dávám se s nimi do řeči a říkáme si, co zítra polezeme. Jeden je starší, už na chatě byl a lezl v okolí, říká, že Normalweg na Spiehlerturm je kvak, což je pravda, jsou tam 4 délky víceméně choďák, ale to nás neodrazuje, užijem si výhledy a budeme mít čas se aklimatizovat. Navíc se to celé slaňuje, což vždycky zabere dost času, tak bude fajn, když to jinak bude pohoda.

Po večeři sprcha a brzy usínáme, jsme utahaný jak koťata 🙂

Ráno jsou hory ještě zahalené do mraků, je chladno, ale předpověď je super – celý den žádné srážky, jen má zůstat trochu chladněji. Stoupáme k našemu cíli, špičce uprostřed. Nástup nacházíme celkem snadno podle obrázků z Bergsteigen.

Oblékáme se až na začátku cesty, kde se trochu blbě stojí, to jsme mohli udělat líp/dřív, ale jde to a já vyrážím do první LD za 2+. Ještě nejsem úplně rozkoukaná, tak mi ten choďák vůbec nevadí, lezu na jistotu a brzy jsem u prvního štandu. Béda vezme 2. LD, já 3., pak Béda obejde “kulisy” na 4. LD. Všechno je to na pohodu, jde nám to poměrně rychle.

Před 5. LD si beru materiál a vydávám se nahoru za 3-. Jištění luxusní, ale stejně jsem trochu nervozní z expozice, která najednou začala být znát. S úlevou dolézám na štand u velkého kruhu, Béda se připravuje, ale začíná foukat nepříjemně studený vítr, postupně oblékám všechno, co mám. Béda doleze ke mně a hned leze poslední délku za 4-. Má studené ruce, těžší místo tím není úplně příjemné, ale zvládá to výborně a brzy štanduje u vrcholového kříže.

Lezu za ním, zapisuju do vrcholové knížky a už si oba užíváme sluníčka a krásných výhledů na vrcholu. Máme hlad, ale nejdřív připravujeme slanění a domlouváme se s další partou lezců, za jak dlouho budou slaňovat. Dozvídáme se, že máme spoustu času, tak si dáváme svačinku a fotíme fantastické výhledy kolem.

Následuje slanění, jedeme na žlutém dvojčeti, pro jistotu koukám na TOPO, abych mířila správně, jde nám to docela rychle. Slaňovací štandy jsou převážně krásné nové kroužky pojištěné řetězem, jen jeden je starší ale zato pořádně masivní kruh. Nevšimla jsem si, že se jeden úsek obchází, protože je moc položený, slaním ho taky, naštěstí neshazuju moc kamení.

Pak už jen uklízíme a čeká nás sestup k chatě, kterého využíváme zároveň i pro odpočinek a vyřízení úkolů, které vyžadují signál / data, ani jedno na chatě není. Výsledkem je, že nám sestup trvá neúměrně dlouho, ale nevadí, do večeře daleko, ještě stihneme sprchu 🙂

Při večeři plánujeme další den. Chtěli bysme zkusit Gustu za 5 / 8LD, ale já se na to úplně necítím a při probírání s ostatními sjišťuju, že se tam chystá kurzík o šesti lidech a ještě nejmíň jedna dvojice. Správce chaty i druhá česká dvojice mi doporučují Südwand, Steinkarturm, že je to pěkně odjištěný a má to jen 5LD. Béda souhlasí, krajani nám dávájí TOPO, které už nebudou potřebovat, plán je jasný.

Další den po snídani nastává obvyklý sprint lezeckých družstev nahoru k nástupům. Jak na Everestu 🙂 My se odpojujeme od ostatních, kteří míří převážně na Parzinnturm na Gustu a vedlejší cesty, a směřujeme k nástupu naší cesty na Steinkarturmu. Dohání nás další dvojice, která jde na ferratu, krátce si popovídáme a po chvíli se rozdělujeme.

Oblékáme se u prvního štandu, dá se tam sedět, ale už je to trochu výš, tak radši všechno věšíme. Já vyrážím na první délku za 3. Jištění je opravdu luxusní, z jednoho nýtu je vidět na další, takže nebloudím a užívám si příjemné lezení v pevné skále a krásné počasí. Béda za mnou doleze na štand a vyráží na 2. LD za 4. Karabiny tiše cinkají a já pomalu podávám lano postupujícímu Bédovi. Najednou si uvědomím, jak je to neskutečně krásný a jaký je tam klid. Než začnu lézt za Bédou, rychle vyfotím mraky, abych si tenhle okamžik aspoň trochu uložila, a pak lezu za ním.

Béda vytáhne ještě 3. LD za 5-, do toho se mi nechce, já ho vystřídám na další délce za 4-. Když oba dolezeme na předposlední štand, dáváme svačinu a užíváme si výhled, je parádní viditelnost až na vzdálenější zasněžené vrcholky. Zbývá už jen komínek za 4-, Béda ho vytáhne a oba si užíváme zajímavý závěr.

Jsme nahoře, složíme materiál a vydáváme se na sestup. Ten bohužel není moc příjemný, trochu hledání schůdné cesty a štěrk. Poté, co najdeme modré puntíky, je to aspoň trochu jasnější a dojdeme po nich na sestupovou feratu, která vede v podstatě k nástupu. Ale nespěcháme, vyzvedneme si uložené hůlky, které výrazně zpříjemňují zbývající sestup k chatě, a užíváme si krásný den a okolní přírodu.

Chata se hodně zaplnila, protože následující den je v Rakousku svátek. Na pokoji je s námi Udo, který je na přechodu přes Lechtalské Alpy, prohodíme pár přátelských slov a pak se vracíme ke svým úkolům. Čeká nás poslední večeře na chatě, trochu to vzhledem k počtu hostů trvá, ale je to nejlepší, co jsme na chatě měli – zeleninové lasaně a jako moučník panna cotta s karamelem a praženými mandličkami. Hlad máme velký, zvládáme tentokrát celou porci 🙂

Po večeři se ještě ptám chataře, co to měl předchozí den za průvodce a jestli se dá koupit. Vytahuje ze skříňky sešítek s nákresy spousty cest kolem chaty, máme parádní suvenýr za 18 EUR a spoustu další cílů 🙂

Večer jdeme spát jako vždy pořádně unavení, připravuju si špunty do uší, co kdyby. V noci se probouzím, Udo sice oddychuje jen zlehka, ale stejně bych neusnula, tak si dávám špunty do uší a znovu usínám.

Steihseehütte

Ráno snídaně, krátké balení a vyrážíme dolů. Cestou potkáváme hodně lidí, co jdou nahoru, je volný den. Auto na nás poslušně čeká, kde jsme ho zanechali, ani není moc rozpálené, dali jsme za přední okno folii. Cesta z parkoviště kupodivu není tak strašidelná jako nahoru, jednomu protijedoucímu autu se v pohodě vyhýbáme.

Plán, že si cestou domů nakoupíme, nám kazí zavřené obchody, ale najdeme aspoň malou Billu u benzínky a následujících 6 hodin do Prahy nějak překlepem. Zbývají krásné vzpomínky a záměr se na Steinseehütte vrátit, protože ty hory jsou tam prostě překrásný 🙂

Praktické informace a poučení

Steinseehütte je výborně situovaná pro několik zajímavých lezeckých cílů – multipitche i sportovky. Člověk ale musí počítat ještě s cca 300 výškovými metry na nástup a přítomností dalších lezců natěšených na podobné cesty.
Správce chaty je superpříjemný, má přehled o počasí a umí i poradit s lezeckými cíli. Je dobré mu říct, kam se člověk chystá, dělá i trochu hlídače – kouká dalekohledem, jak to komu jde 🙂
Skvěle tu vaří, snídaně je od 7:00, za malý příplatek si můžete na snídani udělat i svačinu.
Nemají dvoulůžáky, ale je tu několik čtyřlůžáků. Matratzenlager nemá palandy a postele na zemi jsou rozdělené do “kotců” po dvou.
Na pokojích nejsou zásuvky, nabíjení mobilů a powerbank je možné na chodbě, je tam polička, kde dobíjejí všichni, co potřebují.
Signál tu fakt moc není, něco málo se dá ulovit v okolí chaty.
Sprcha není nejlevnější (3 EURa za 2 minuty), ale dá se zastavit, takže to člověk úplně s přehledem stihne.
V celé chatě je pitná voda. Venku z potůčků nebo studánek se naopak voda silně nedoporučuje pít.
Vyplatí se předem se podívat, kdy mají rakušáci svátky (mají jich např. v červnu spoustu) – člověk se pak vyhne divení, kde se najednou vzalo tolik nových hostů a proč jsou sakra zavřené obchody 😀

Genius loci – místa, která mluví k duši

2025-02-02T17:22:28+01:00

Rýchory

Už se vám někdy stalo, že jste vystoupili z vlaku nebo z auta a cítili jste, že na tomhle místě chcete být? Nebo jste došli někam, kde jste chtěli zůstat a bylo vám líto, že musíte dál?

Pro mě je to důvod, proč se vydávat na cesty, ať už na stará osvědčená místa nebo hledat nová.

Jedním z takových kouzelných míst byly Rýchory, kde jsme časně na jaře 2024 strávili několik úžasných dní.

Dalším takovým místem je náhorní plošina Raxalpen, zkráceně Rax. Ať už se na Raxy dívám zdálky nebo jdu po náhorní plošině, nepřestává mě fascinovat. Když odjíždíme nebo odcházíme, ještě se naposled dívám zpátky a loučím se, snad brzy na shledanou.

Rax

V knize Prožitek hor a zkušenost smyslu je zdůvodnění Viktora E. Frankla, proč mnoho jeho túr vedlo do Rax: “Rax mě osobně vždy fascinoval. Když jsem přicházel na Rax a šel přes náhorní plošinu, byl to jediný čas v mém žitotě, ve kterém jsem vždy, abych tak řekl, meditoval. Nechal jsem myšlenkám volný průběh. Vlastně není žádné podstatné rozhodnutí v mém životě, ať profestní či osobní povahy, které bych neučinil na Raxu.”

Kniha Trůny bohů od Marka Novotného je plná zážitků z hor nejvyšších, Himaláje, ale opakuje se stejný motiv – prožitek z hor, z krásných míst. O jednom takovém místě na Broad Peaku píše, že to bylo jako v pohádce, výhledy, které nevidíte každý den, ale chce to odvahu, štěstí, odhodlání a je to neskutečná dřina se na takové místo dostat.

Zvláštní a nenapodobitelnou atmosféru mají místa vysoko v horách brzy ráno a večer. Asi je to zčásti dané tím, že bez zázemí stanu nebo horské chaty se snažíme být večer už bezpečně v údolí a nemůžeme si dovolit být pozdě večer ještě nahoře. O to víc si vážím okamžiků, kdy nemusím pospíchat dolů a můžu si vychutnat, jak se večer hory barví růžovou, červenou nebo i fialovou barvou, mraky vytvářejí nenapodobitelné obrazce, a dýchat vzduch vonící přicházející nocí.

Schärtenspitze

Rotpalfen

Raxy

Reference:

Novotný, Marek. Trůny bohů. Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek, 2020
FRANKL, Viktor E. Prožitek hor a zkušenost smyslu. Cesta, 2014

Sportovky na Tenerife

2024-10-20T19:45:08+02:00

Tenerife jsme poprvé navštívili na podzim 2023 jako náhradu za neúspěšný pokus odletět tam na jarňáky, který nám překazila chřipka. Sice jsme něco “oblezli”, ale trefili jsme dobu, kdy je na Tenerife tzv. calima, tedy vedro a prašno způsobené větrem ze Sahary, takže toho nebylo zas tak moc. Dovolená byla zaměřená spíš na koupání a relax.

Pro velký úspěch jsme se na Tenerife vrátili na podzim 2024. Bohužel Kamču skolila před odjezdem nějaká choroba, takže jsme její odlet nejprve odložili a poté úplně zrušili. Dovolenou jsme tak strávili jen s dětmi a kombinovali flákání a lezení.

Ubytování jsme schválně zvolili tak, abychom byli blízko lezeckých oblastí okolo Villa de Arico. První z nich byla Tamadaya, kterou jsme už znali, druhá Arico, na kterou jsme se chystali poprvé.

Arico

Lezecká oblast Arico obsahuje přes 250 cest a nachází se pár kilometrů od městečka Villa de Arico. Cesta autem není úplně nejpříjemnější, protože se jede převážně po místní rozbité cestě, kam se vejde jenom jedno auto. Jsou tam ale rozšíření pro vyhýbání, takže když potkáte protijedoucí auto, nemusíte většinou couvat moc daleko 🙂

Celá oblast je tvořená dlouho trhlinou, která vytváří soutěsku s lezením po obou stranách. Parkoviště je přímo u mostu přes soutěsku, takže nástup je okamžitý. Most oblast logicky rozděluje na horní (Arico Arriba) a dolní (Arico Abajo) část – podle toho, který směrem se od něj vydáte. Horní část obsahuje spíš lehčí cesty, které začínají kolem 4 a většina je cca 5-6a. Dolní část je pro zdatnější borce, je v ní dost převisů, a cesty tam začínají kolem 6b.

Pro nás tedy byla na začátek horní část jasná volba.

Jedna věc nás zaujala na první pohled – vzhledem k tomu, že na Tenerife je velice stabilní počasí bez větších srážek a leze se tu docela dost, uvidíte na první pohled na většině cest, jak jsou omágované chyty. To je celkem příjemné, protože to usnadňuje orientaci – jak při identifikaci cest zespodu, tak při samotném lezení.

Cesty jsou z velké části velmi dobře odjištěné. Výjimkou jsou některé tradiční cesty, které jsou většinou spárové, takže se tam dá velmi dobře něco založit.

Pokud jde o klasifikaci, tak ta nám přišla rozumná a docela odpovídala tomu, na co je člověk zvyklý i třeba z umělých stěn. Já jsem si první den troufnul na silově vypadající cestu Casca la Basca, 6a, a byla to pecka, kterou můžu rozhodně doporučit.

Při další návštěvě jsme si troufli dokonce na dolní část (Arrico Abajo) a nakonec pokořili i velmi zajímavou 6c+ Como marca la ley, byť to nebylo úplně čisté a bez pádu/odsednutí.

Cesta Como marca la ley, 6c+

Obecně je lezení v Aricu velice příjemné s velice “sympatickou” skálou, která se dobře chytá, s dobrým přístupem ke skále a příjemným prostorem pro jištění.

Tamadaya

Tamadaya je vzdušnou čarou vzdálená od Arica jen několik kilometrů, i když se k ní jede jinou cestou a parkuje se na kraji městečka Arico Viejo. Nástup je pak cca 10-15 minut pěsky.

Tamaday je Aricu velice podobná v tom, že je to soutěska, kde se dá lézt na obou stranách. Oproti Aricu je užší a trochu jinak orientovaná, takže je tam jednodušší nalézt stín, když je vedro. Cest je tu cca 60 a jsou o něco lehčí – víceméně v rozsahu 4-7 IUAA.

Cesty jsou opět velmi dobře odjištěné až na pár tradičních spárových cest. Doporučená délka lana je tu 60 m a opravdu to na některých cestách může být potřeba. S 50 m lanem jsme museli při předchozí návštěvě u cesty TCH při spouštění spoléhat na průtah lana v zatížení, aby se lezec dostal až na zem 🙂

Z našich pokusů bych doporučil velmi pěknou 4+ TCH nebo 6a+ V-Style.

Cesta TCH, 4+

Podobně jako v Aricu je i v Tamadaye velice příjemné lezení, kde se dobře jistí z rovného podkladu.

Průvodce

Nedocenitelnou pomůckou při lezení na Tenerife nám byla knížka Escalada en Tenerife. Obsahuje velice podrobné informace o všech oblastech, informace o přístupu a fotografická topa všech cest.

Shrnutí

Lezení na Tenerife je super 🙂 Cest je velký výběr, jsou dobře dostupné a výborně odjištěné. A oblastí je samozřejmě o dost víc, než jen ty dvě, které jsme navštívili my v roce 2024.

Rozhodně bych doporučil půjčit si vlastní auto – ideálně SUV – některé místní cesty jsou trochu terénnější…

Eisbär-Tour

2024-08-10T18:55:56+02:00

Pohoří: Berchtesgadener Alpen

Hora: Rotpalfen NO – Wand (2367 m n.m.)

Název cesty: Eisbär-Tour

Aktivita: lezení – vícedélka

Obtížnost: 5/5+ (4 min.)

Charakter: relativně lehká ale dlouhá lezecká cesta, těžší úseky dobře zajištěné, možnost slanění v první části je spíš teoretická kvůli sklonu

Nástup: 2:30 hod. z údolí, od Blaueishütte ca 0:30-0:45 min.

Sestup: asi 1:00 hod. k Blaueishütte, pak do údolí + ca 1:30-2:00 hod.

Délka lezení: 500m / 4-4.5 hod., 14 LD!

Celkový čas: ca 5-6 hod.

Přibližná trasa

Údaje podle Bergsteigen.com, časy upravené podle vlastní zkušenosti

Eisbar-Tour jsme lezli v rámci Horoškoly SC, resp. její poslední části – týdenního praktického výcviku v horách. Bydleli jsme na Blaueishütte, odkud jsme vyráželi s naším instruktorem Jirkou, úžasným průvodcem, který nás toho za těch pár dní naučil neuvěřitelně hodně.

Naše osvědčené lanové družstvo – my dva, Vanda, Tom a Jirka, jsme měli už pár cest za sebou a taky jsme už pár dní společně s Jirkou pozorovali tuhle krásnou cestu. Od začátku ale bylo jasné, že 14 LD bude hodně dlouhá štreka. Tomu odpovídala i diskuze předcházející večer. Probírali jsme, co když budeme pomalí, co když už někdo nebude moct, co když …, měli jsme plán A, že to zkusíme zvládnout, a jako pojistku Jirku, který nám pomůže, když to bude potřeba.

Medvídek u jeskyně

Vstali jsme ještě před šestou, snídaně na Blaueishütte jsou naštěstí od 6, takže jsme se mohli před cestou najíst a za malý poplatek nabalit i chleba s sebou. V 7 hod. jsme vyrazili svižným tempem k nástupu, který jsme už znali z předchozích dnů. Cestou jsme se dozvěděli, že za námi poleze ještě jeden tým z Horoškoly, o to víc jsme pospíchali, abysme je nezdržovali.

Schránka na knížku

Rychle jsme na sebe naházeli všechen materiál a Béda vyrazil do první délky za 4+. Když jsme za ním dolezli, přebrala jsme štafetu za 3- já, zkoušela jsem vyrazit na druhou stranu, ale Jirka s Bédou mě nasměrovali správně doprava a pak už to šlo v pohodě.

Kuloár

Pěkně to odsejpalo, ještě jednou jsme se vystřídali na 3.-5. LD, až jsme dolezli pod plotničky za 5/5+. Váhala jsem, jestli si to mám zkusit vytáhnout, ale bylo to pěkně odjištěné a kluci mě pozvbudili, tak jsem do toho šla. Trochu jsem tam přecejen vypsychla, v jednom místě jsem chytla expresku, ale pak už to šlo dobře a bylo to krásné plotnové lezení.

Zaštandovala jsem u jeskyně a už lezl Béda. Když dolezl, na chvíli jsme se zastavili vyfotit medvídka. U jeskyně byla i vrcholová knížka, bohužel schránka byla plná vody, a tak byla knížka celá rozmáčená.

U posledního štandu

Pak jsme se střídali na několika délkách až ke kuloáru, kde jsme rychle něco snědli, sbalili lana a vyrazili k poslední délce. Tam jsme se zase navázali, já jsem si poslední 14. LD vytáhla a zajistila Bédu. Když dolezl, všechno jsme sbalili a mohli se konečně přezout do normálních bot, ááh 🙂

Společně s ostatními jsme nejdřív vyrazili ještě kousek nahoru, pak nás Jirka (a Steinmani) protáhli nádhernou skalní stezkou k hřebenu, kde už byla značená cesta. Po ní jsme sestoupili k sedlu zvanému “Schöner Fleck”. Cestou jsme potkali kamzíky a výhledy na okolní vrcholky byly úplně parádní.

Turistická vertikála 🙂

Pak přišel trošku adrenalin v podobě značené turistické vertikály, tj. lezecké I-II bez ocelového lana nebo řetězu. Jirka mi tam v klíčových místech poradil, kam si stoupnout, a ostatní to zvládali dobře, takže to nakonec bylo bez ztráty kytičky 🙂

Následoval sestup sutí, to si každý užívá po svém. Já jsem toho měla už celkem dost, třikrát mi to ujelo, až jsem si sedla na zadek.

Celkově to byl ale naprosto super zážitek, uronila jsem i kroupu, že už je za námi.

Vrcholovka

Skalní cestou

Na hřebenu

“Krásný flek”

Na “krásném fleku” před sestupem

Vertikální turistická 🙂

Před sestupem sutí

Paulasteig 3+

2024-07-15T12:03:16+02:00

Pohoří: Raxalpen – Schneeberg

Hora: Paulaturm (1680 m n.m.)

Název cesty: Paulasteig

Aktivita: lezení – vícedélka

Obtížnost: 3+

Charakter: lehká lezecká cesta, dobře zajištěná, s možností slanění

Nástup: 1:15 min. od Almgasthofu Moassa

Sestup: 1:30 min.

Délka lezení: 100m / 0.45 min., 4 LD

Celkový čas: 3:30 min.

Nástup

Údaje podle Bergsteigen.com

Cestu jsme vylezli v červenci 2024. Měl to být měkký cíl, rozjezdovka ca na 4h. Vyrazili jsme podle plánu v 9h a začali stoupat nutných 400 v.m. k nástupu. Trochu jsme uspěchali odbočku nahoru do sutiště, ale šlo to, vyfuněli jsme k nástupu, který byl ukázkově značený.

Poradili jsme si na střídačku se všemi čtyřmi délkami i oblezením střechovitého převisu, výhledy byly za odměnu a nevynechali jsme ani zápis do vrcholové knížky 🙂

Následné slanění nebylo úplně zadarmo, v horní délce se uvolňovaly kameny a zelený slaňovací řetěz v polovině nebyl příliš sympatický, ale všechno vydrželo.

Pak už jsme jen sešoupali suťoviště a seběhli zpátky k Moasse. Dorazili jsme sice skoro po osmi hodinách, řádně unavení, ale stihli jsme to před večerními bouřkami, to je hlavní.

Nástup

Vrcholová knížka

Slanění