Steinseehütte je horská chata v Lechtalských Alpách ve výšce 2069 m n. m. Přístup je poněkud adrenalinový výjezd po štěrkové cestě z městečka Zams na parkoviště Alfuz a dál ca 2.5-3h pěšky s převýšením 800m.
Ještě ani nevyprchal adrenalin z jízdy na parkoviště Alfuz, a už se převlíkáme na výstup na chatu. Na těch 800 výškových nahoru se úplně netěším, ale čas máme dobrý, můžu si to v klidu odšlapat, to půjde 🙂 Horší je počasí, přeháňky už měly být pryč, ale zdá se, že ještě nějaké přijdou. Tak raději bereme ponča, abysme neměli mokré věci hned na začátku pobytu. Béda vzal obě lana, takže můj batoh i s vodou váží asi 13kg, to je dost pohoda.
Obcházíme opatrně krávy, stoupáme, povídáme, dole řve horský potok, cesta příjemně ubíhá. Začíná pršet, tak vytahujeme ponča a pomáháme si je přetáhnout přes batohy. Jedno adrenalinové přebrodění přítoku potoka (pro mě, Béda to přešel v klidu 🙂 a přicházíme k rozcestníku “Hinterstark”. Béda říká, že to sedí, z toho stoupání budeme mít určitě silný zadek 🙂
Už vidíme chatu, ale ještě nám k ní pár výškových zbývá. Zdá se to trochu nekonečné, ale není, přicházíme na terasu, která je ještě celá mokrá po dešti, a vítá nás Steinseehütte svým útulným interiérem s vůni dřeva. Dáváme si mokré věci do sušárny, přezouváme se a jdeme se ubytovat. Dostáváme klíče od pokoje č. 5 a popis, jak se tam dostaneme, který okamžitě zapomínám. Nevadí, to najdem 🙂 Pokoj je čtyřlůžkový (dvě palandy), ale minimálně první dvě noci tu máme být sami, což je luxusní.
Hned si vybalujeme, ale moc toho s sebou nemáme, za chvíli je vybaleno. Nad postelemi jsou praktické poličky, kam se vejdou všechny drobnosti, které se hodí mít po ruce. Pak jen hypnotizujeme hodiny, aby už byla večeře, protože nám pořádně vyhládlo. Začíná v 18:30 a je o třech chodech – polévka, hlavní jídlo a moučník.
Při večeři plánujeme program na další den a ověřujeme počasí u správce chaty, protože na chatě není signál a naše aplikace na počasí to moc nedávají. Vybíráme poměrně snadnou cestu Spiehlerturm, Normalweg, abychom se trochu rozkoukali, a říkám to správci, aby věděl, kam jdeme.
Potkáváme další českou dvojici lezců, dávám se s nimi do řeči a říkáme si, co zítra polezeme. Jeden je starší, už na chatě byl a lezl v okolí, říká, že Normalweg na Spiehlerturm je kvak, což je pravda, jsou tam 4 délky víceméně choďák, ale to nás neodrazuje, užijem si výhledy a budeme mít čas se aklimatizovat. Navíc se to celé slaňuje, což vždycky zabere dost času, tak bude fajn, když to jinak bude pohoda.
Po večeři sprcha a brzy usínáme, jsme utahaný jak koťata 🙂
Ráno jsou hory ještě zahalené do mraků, je chladno, ale předpověď je super – celý den žádné srážky, jen má zůstat trochu chladněji. Stoupáme k našemu cíli, špičce uprostřed. Nástup nacházíme celkem snadno podle obrázků z Bergsteigen.
Oblékáme se až na začátku cesty, kde se trochu blbě stojí, to jsme mohli udělat líp/dřív, ale jde to a já vyrážím do první LD za 2+. Ještě nejsem úplně rozkoukaná, tak mi ten choďák vůbec nevadí, lezu na jistotu a brzy jsem u prvního štandu. Béda vezme 2. LD, já 3., pak Béda obejde “kulisy” na 4. LD. Všechno je to na pohodu, jde nám to poměrně rychle.
Před 5. LD si beru materiál a vydávám se nahoru za 3-. Jištění luxusní, ale stejně jsem trochu nervozní z expozice, která najednou začala být znát. S úlevou dolézám na štand u velkého kruhu, Béda se připravuje, ale začíná foukat nepříjemně studený vítr, postupně oblékám všechno, co mám. Béda doleze ke mně a hned leze poslední délku za 4-. Má studené ruce, těžší místo tím není úplně příjemné, ale zvládá to výborně a brzy štanduje u vrcholového kříže.
Lezu za ním, zapisuju do vrcholové knížky a už si oba užíváme sluníčka a krásných výhledů na vrcholu. Máme hlad, ale nejdřív připravujeme slanění a domlouváme se s další partou lezců, za jak dlouho budou slaňovat. Dozvídáme se, že máme spoustu času, tak si dáváme svačinku a fotíme fantastické výhledy kolem.
Následuje slanění, jedeme na žlutém dvojčeti, pro jistotu koukám na TOPO, abych mířila správně, jde nám to docela rychle. Slaňovací štandy jsou převážně krásné nové kroužky pojištěné řetězem, jen jeden je starší ale zato pořádně masivní kruh. Nevšimla jsem si, že se jeden úsek obchází, protože je moc položený, slaním ho taky, naštěstí neshazuju moc kamení.
Pak už jen uklízíme a čeká nás sestup k chatě, kterého využíváme zároveň i pro odpočinek a vyřízení úkolů, které vyžadují signál / data, ani jedno na chatě není. Výsledkem je, že nám sestup trvá neúměrně dlouho, ale nevadí, do večeře daleko, ještě stihneme sprchu 🙂
Při večeři plánujeme další den. Chtěli bysme zkusit Gustu za 5 / 8LD, ale já se na to úplně necítím a při probírání s ostatními sjišťuju, že se tam chystá kurzík o šesti lidech a ještě nejmíň jedna dvojice. Správce chaty i druhá česká dvojice mi doporučují Südwand, Steinkarturm, že je to pěkně odjištěný a má to jen 5LD. Béda souhlasí, krajani nám dávájí TOPO, které už nebudou potřebovat, plán je jasný.
Další den po snídani nastává obvyklý sprint lezeckých družstev nahoru k nástupům. Jak na Everestu 🙂 My se odpojujeme od ostatních, kteří míří převážně na Parzinnturm na Gustu a vedlejší cesty, a směřujeme k nástupu naší cesty na Steinkarturmu. Dohání nás další dvojice, která jde na ferratu, krátce si popovídáme a po chvíli se rozdělujeme.
Oblékáme se u prvního štandu, dá se tam sedět, ale už je to trochu výš, tak radši všechno věšíme. Já vyrážím na první délku za 3. Jištění je opravdu luxusní, z jednoho nýtu je vidět na další, takže nebloudím a užívám si příjemné lezení v pevné skále a krásné počasí. Béda za mnou doleze na štand a vyráží na 2. LD za 4. Karabiny tiše cinkají a já pomalu podávám lano postupujícímu Bédovi. Najednou si uvědomím, jak je to neskutečně krásný a jaký je tam klid. Než začnu lézt za Bédou, rychle vyfotím mraky, abych si tenhle okamžik aspoň trochu uložila, a pak lezu za ním.
Béda vytáhne ještě 3. LD za 5-, do toho se mi nechce, já ho vystřídám na další délce za 4-. Když oba dolezeme na předposlední štand, dáváme svačinu a užíváme si výhled, je parádní viditelnost až na vzdálenější zasněžené vrcholky. Zbývá už jen komínek za 4-, Béda ho vytáhne a oba si užíváme zajímavý závěr.
Jsme nahoře, složíme materiál a vydáváme se na sestup. Ten bohužel není moc příjemný, trochu hledání schůdné cesty a štěrk. Poté, co najdeme modré puntíky, je to aspoň trochu jasnější a dojdeme po nich na sestupovou feratu, která vede v podstatě k nástupu. Ale nespěcháme, vyzvedneme si uložené hůlky, které výrazně zpříjemňují zbývající sestup k chatě, a užíváme si krásný den a okolní přírodu.
Chata se hodně zaplnila, protože následující den je v Rakousku svátek. Na pokoji je s námi Udo, který je na přechodu přes Lechtalské Alpy, prohodíme pár přátelských slov a pak se vracíme ke svým úkolům. Čeká nás poslední večeře na chatě, trochu to vzhledem k počtu hostů trvá, ale je to nejlepší, co jsme na chatě měli – zeleninové lasaně a jako moučník panna cotta s karamelem a praženými mandličkami. Hlad máme velký, zvládáme tentokrát celou porci 🙂
Po večeři se ještě ptám chataře, co to měl předchozí den za průvodce a jestli se dá koupit. Vytahuje ze skříňky sešítek s nákresy spousty cest kolem chaty, máme parádní suvenýr za 18 EUR a spoustu další cílů 🙂
Večer jdeme spát jako vždy pořádně unavení, připravuju si špunty do uší, co kdyby. V noci se probouzím, Udo sice oddychuje jen zlehka, ale stejně bych neusnula, tak si dávám špunty do uší a znovu usínám.
Ráno snídaně, krátké balení a vyrážíme dolů. Cestou potkáváme hodně lidí, co jdou nahoru, je volný den. Auto na nás poslušně čeká, kde jsme ho zanechali, ani není moc rozpálené, dali jsme za přední okno folii. Cesta z parkoviště kupodivu není tak strašidelná jako nahoru, jednomu protijedoucímu autu se v pohodě vyhýbáme.
Plán, že si cestou domů nakoupíme, nám kazí zavřené obchody, ale najdeme aspoň malou Billu u benzínky a následujících 6 hodin do Prahy nějak překlepem. Zbývají krásné vzpomínky a záměr se na Steinseehütte vrátit, protože ty hory jsou tam prostě překrásný 🙂
Praktické informace a poučení
- Steinseehütte je výborně situovaná pro několik zajímavých lezeckých cílů – multipitche i sportovky. Člověk ale musí počítat ještě s cca 300 výškovými metry na nástup a přítomností dalších lezců natěšených na podobné cesty.
- Správce chaty je superpříjemný, má přehled o počasí a umí i poradit s lezeckými cíli. Je dobré mu říct, kam se člověk chystá, dělá i trochu hlídače – kouká dalekohledem, jak to komu jde 🙂
- Skvěle tu vaří, snídaně je od 7:00, za malý příplatek si můžete na snídani udělat i svačinu.
- Nemají dvoulůžáky, ale je tu několik čtyřlůžáků. Matratzenlager nemá palandy a postele na zemi jsou rozdělené do “kotců” po dvou.
- Na pokojích nejsou zásuvky, nabíjení mobilů a powerbank je možné na chodbě, je tam polička, kde dobíjejí všichni, co potřebují.
- Signál tu fakt moc není, něco málo se dá ulovit v okolí chaty.
- Sprcha není nejlevnější (3 EURa za 2 minuty), ale dá se zastavit, takže to člověk úplně s přehledem stihne.
- V celé chatě je pitná voda. Venku z potůčků nebo studánek se naopak voda silně nedoporučuje pít.
- Vyplatí se předem se podívat, kdy mají rakušáci svátky (mají jich např. v červnu spoustu) – člověk se pak vyhne divení, kde se najednou vzalo tolik nových hostů a proč jsou sakra zavřené obchody 😀
