Na červen 2025 jsme naplánovali dovolenou v okolí Innsbrucku a Achensee. Menší kempu v Hallu, kde jsme se ubytovali, byl moc fajn – malý, klidný, čistý, s ledničkou, mrazákem, sprchami bez poplatku a moc milou paní na recepci, co víc si přát 🙂
Martinswand, Emmentaler
Jako rozlezovku jsme zvolili Emmentaler na Martinswand, 4LD za 5. Stěna je u městečka Zirl, u silnice je několik parkovišť, ze kterých se vychází, nejlepší je Parkplatz AV Klettergarten, my jsme zastavili na následujícím, tak jsme to měli trochu dál, ale nebyl to problém, dá se jít pěšinkou pár metrů nad silnicí.
Pod skálou nás dohnaly naše kamarádky Anička s Miškou. Bylo tam docela rušno, než jsme se oblékli, prošlo kolem nás asi 5 lezeckých skupin, a před námi už taky někdo lezl. Na první délku za 4 vyrazil Béda, druhá vypadala super odjištěná, tak jsem si na 4 troufla a bylo to v pohodě, klasa mírná 🙂 Další délky za 5- a nepovinnou 5 vytáhl Béda.
Cesta je na jih a bylo už dost horko, tak jsme nahoře nečekali, sbalili jsme věci a začali sestupovat. Chtěli jsme se zastavit na svačinu, ale cestička byla úzká, tak jsme ještě kus popošli a našli si širší místo ve stínu. Sestup nebyl moc příjemný, šlo mi to pomalu, několikrát jsem uklouzla a sedla si na zadek.
Cestou jsme zaslechli zvláštní zvuky, tak jsme se šli podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoct. Našli jsme dva pytle a batoh přivázané na lana a zeshora se je snažil někdo vytáhnout. Moc mu to nešlo, protože byly hodně těžké a skála členitá. Chvíli jsme se mu snažili pomoct, ale vypadalo to beznadějně, vůbec nás neslyšel, i s pomocí se to pořád někde zasekávalo a my jsme už za ním nahoru lézt nechtěli. Tak jsme se rozloučili a šli jsme k autu. Po cestě jsme ještě zahlédli hodně zajímavé stěny, ale vypadalo to hodně těžký a já jsem toho měla plný kecky, tak jsme šli dál.
Praktické informace
- Martinswand je kousek od Innsbrucku a má krátký nástup. Je to příjemné, ale znamená to, že je to hodně populární a je tam hodně lidí. O víkendu bychom šli raději jinam.
Kurz pohybu v horách
Další den jsme měli domluvený kurzík pohybu na šotolině, sněhu a podobných nepřijemnostech s instruktorem Stephanem. Vyjeli jsme na sraz v Kühtai, horském středisku 2 017 m n.m. Bylo tam frišno, nádherná krajina a na stráních ležely zbytky starého sněhu. Se Stephanem jsme se hned poznali, protože tam skoro nikdo jiný nebyl. Vyrazili jsme kousek do stráně směrem k jednomu z větších sněhových zbytků. Po cestě jsme lehce upřesnili, jaké cesty podnikáme a co se potřebujeme naučit, tedy za mě hlavně zlepšit sestupy v těžším terénu. Došli jsme ke kamennému korytu a začala zdánlivě nudná pasáž o rovnováze, botách a správném sklonu ke svahu, nejdřív vysvětlení a pak trénink v kamenném korytu. Ten začal být vzápětí zajímavý, protože jsme se nevyhýbali ani ukloněným a kývajícím se kamenům, které jsme ale začali zvládat. Nejdřív opatrně, pak doskokem. Pak jsme se chvíli šikanovali navzájem, kdy jsme si hůlkou ukazovali, kam má ten druhý šlápnout, nejdřív já Bédu a pak obráceně. Zkusili jsme si to ještě poslepu a pozadu a pak jsme dali pauzu.
Po pauze jsme šli na sníh. Nejdřív jsme vysekávali botou stupy, pak jsme si je zkusili udělat cepínem. Naučili jsme se udělat sněhovou kotvu z cepínu a smyce, já jsem to trochu uspěchala, ale Béda si dal záležet a moc hezky mu to drželo. Potom to bylo hodně vtipný, vzali jsme si nepromokavý kalhoty a sedáky, Stephan si nás přivázal a učili jsme se brzdit při pádu. Vyzkoušeli jsme si všechny možné kombinace pádu – na zadek, na bok, hlavou dolů na břicho a nakonec hlavou dolů na záda. Byli jsme zmáchaný, ale byla to dobrá zábava. Padání jsme si vyzkoušeli i s nesmekama a s cepínem, ale to nebylo taková legrace.
Pak jsme ještě zkoušeli hlínu a šotolinu a šlo to velmi dobře. Mezitím jsme si se Stephan povídali o okolních horách, že loni touhle dobou tam ještě chodili na skialpy, že kolem Kühtai se moc neleze, protože se tam skála drolí, ale jsou tam hezké výlety po okolí. Ukazoval nám hřeben, myslím, že to byl Acherkogel, že je to moc hezká lezecká túra a dobrá příprava, pokud se někdo chystá na Matterhorn. Ale je to hodně dlouhé, musí se vyrážet hodně brzy ráno, tzn. 4-5. Chata tam nahoře není, nejbližší je Dortmunder Hütte.
Rofangebirge, seznámení
Další den jsme se přesunuli k jezeru Achensee. Rozhodli jsme se, že si na úvod vyjedem lanovkou Rofanseilbahn a prozkoumáme část Rofangebirge (Brandenberger Alpen), abychom byli zorientovaní, až tam půjdeme lézt.
Vyšli jsme si na Haidachstellwand, kde jsme si prošli i kratičkou ferratu B. Bohužel byla velmi krátká, její delší část se šla z druhé strany a my bychom ji museli slézat. To se nám nechtělo, tak jsme si sešli z vrcholu po turistické. I tak to byl moc hezký výlet, užili jsme si krásné výhledy do okolí.
Po výletu jsme se jeli ubytovat v Achensee Camping Schwarzenau. V kempu mě nemile překvapilo, že chtěli doplatek v hotovosti a chtěli vidět občanku, pro obojí jsem se musela vracet do auta. Kemp je uspořádaný do teras a zpočátku se nám tam moc nelíbilo, bylo hodně plno a stanové místo bylo krátké, takže nestačilo na délku našeho auta se stanem. Ale vyřešili jsme to postavením stanu vedle auta a nakonec to bylo v pohodě.
Praktické informace
- Lanovka není zrovna levná, ale nahoru je to bez ní na příliš dlouho
- Pokud jste ubytovaní v okolí, můžete získat místní kartičku, se kterou dostanete pár euro slevu.
- Při parkování u lanovky člověk zaplatí parkování v automatu a u kasy pak ukáže účetenku o oni mu to odečtou z ceny lanovky.
- V Maurachu se dá velmi dobře nakoupit v MPreis – na to, jak je to malé městečko, je obchod velký a dobře vybavený.
Sportovky Grubaplatte
Druhý den jsme si šli zalézt na sportovky Grubaplatte, které jsou mezi vrcholy Rofanu. Opět jsme vyjeli lanovkou Rofanseilbahn a asi za hodinu jsme byli na místě, které jsme znali už z předchozího dne. Začali jsme v lehčím sektoru A, kde jsou většinou trojky a čtyřky, perfektně odjištěné, prostě za odměnu.
Bylo ale horko, po pár cestách jsem potřebovala do stínu a odpočinout. Dali jsme svačinu a pak jsme pokračovali v sektoru B. Cesty tam byly moc pěkný, dali jsme si Paw Patrol za 5a, Batman za 5b a Béda ještě Captain Hook za 5c. Pak jsme ale byli už úplně pečený, tak jsme zvolili strategický ústup na Erfurter Hütte, kde jsme si za odměnu dali Kaiserschmarren.
Praktické informace
- Výborný trénink lezení na plotnách. Občas se hodí i spárová noha
- Cesty jsou výborně odjištěné, rozhodně nemá cenu sebou tahat žádné dojišťování
- Bez problémů vhodné i pro začátečníky
Výlet kolem Achensee, Gaisalm – Pertisau
V pátek jsme si dali rest-day. Jen malý výlet lodí kolem jezera a zpátky. Vyjížděli jsme z Pertisau, v přístavu jsme potkali hodně lidí, ale na lodi bylo spoustu místa. Sedli jsme si dole a příjemných 20 minut cesty jsme střídavě koukali z okna a plánovali. Vystoupili jsme v Gaisalm a dali se cestou podél jezera. Bylo to moc krásné, ale bylo čím dál víc horko a přibývalo úseků, kde nebyly stromy. Příjemné zpestření byl přístřešek, přes který tekl vodopád. Když jsme dorazili zpátky do Pertisau, nasedli jsme do auta a jeli nakoupit a do kempu vyprat a pořešit všechno, na co jindy nebyl čas.
Dülfer / Fiechtl-Weg
Tradiční vícedélka, Rofangebirge
Cestu Dülfer/Fiechtl-Weg – Hochiss objevil jeden z kamarádů, kteří se k nám připojili na prodloužený víkend. Zpočátku se nám na ni nechtělo, kombinace slaňování na nástup, TOPO v podobě linie na fotografii a 10 tradičních délek vzbuzovala respekt. Pak ale vyhrála “beauty contest” díky tomu, že bylo šílené vedro a toho, že je narozdíl od ostatních vícedélek v okolí orientovaná na sever.
Předcházející odpoledne a večer jsme měli rest-day, tak jsme měli dost času následující den promyslet. Obrys plánu byl jasný – ráno co nejdřív vyjet lanovkou nahoru, dojít k cestě, hůlky a boty nechat nahoře, slanit, vylézt, vyzvednout boty a ostatní věci, sejít k lanovce a to vše tak, abychom stihli nejpozději poslední lanovku dolů a nakoupit. V plánování jsme se snažili být opatrní a dávat do každého odhadu časovou rezervu. První lanovka jela v 8, i s rezervou jsme počítali, že v 8:30 vyjdeme a pokud to nebudeme moc hledat, v 10 hodin budem připravení začít slaňovat k nástupu. Pokud začneme lézt do 11, chceme být do 15 hod. nahoře a kolem 16 sjet dolů lanovkou, která jezdí do 17:30. Pak na nákup, kde je otevřeno do 18 hod. Už bylo jasné, že to nechceme slanit celé, 10 délek po vlastním by zabralo hodně času a navíc tam byl trochu zvláštní úsek, který se má kousek slézt dolů, aby se člověk vyhnul mokrému místo. Slézání já vůbec nemám ráda, takže jsem tomu od začátku nebyla moc nakloněná.
Prvotní plán byl slanit polovinu, abychom si vylezli horních pět délek. Obvykle se dostáváme na čas přibližně 1 délky za 30 minut, ale tyhle byly relativně dlouhé a se zakládáním vlastního jištění to vždycky zabere víc času. Pesimistický odhad může být klidně i celá hodina na 1 lanovou délku (LD). Když jsme do toho započítali, že slaňovat můžeme až 1-1.5 hod., začínalo to vycházet dost natěsno. Já jsem se začala bát, že nám to může jít o hodně pomaleji, než odhadujeme, a když slaníme moc nízko, tak už s tím nepůjde dělat nic jiného než vylézt zpátky a časově to neovlivníme.
Probrali jsme to a shodli se na tom, že bude lepší, když slaníme jen pod poslední čtyři LD, což znamená dvě délky slanění, protože se slaňuje jinudy, než se pak leze. Připravili jsme si věci a domluvili jsme se s kamarádama, co dorazili večer, že jdeme na Dulfera a vyrážíme ráno v 7:30-7:40 z kempu. Rozhodli se, že se k nám připojí, Martin nám dal barevné TOPO, které jsem nestihla v Praze vytisknout.
Ráno v lanovce jsem ostatním řekla, že půjdeme jen čtyři délky, že je to hodně na jistotu, ale radši budeme u lanovky dřív než později. V dobré náladě a v tempu jsme vyrazili ke startu, i přes drobné hledání v závěru jsme byli 9:45 u tabulky označující začátek slanění a v 10:30 jsem začala slaňovat.
Bohužel jsme podcenili management lan, místo abych si lana navěsila na sedák, cvakla jsem si jen konce a zbytek jsme nechali nahoře. To byla asi nejhorší varianta z možných, lana jsem si po cestě musela shodit, načež se zuřivě zamotala a já jsem je musela rozmotávat cestou. Zlatý prusík, ale trvalo to, rozhodně poučné 🙂 Když za mnou doslaňoval Béda, společně jsme to rozmotali a konce jsme bez caviků hodili dolů. Byla jsem z toho všeho spolu se stovkami metrů expozice docela vybátá, další délku šel slaňovat první Béda, já jsem se zatím zabydlela. Mohla jsem si užít a vyfotit výhledy, které byly dechberoucí.
Když jsme slanili další kus, přišel další zádrhel, ve skutečnosti vypadala skála jinak než na fotografii, a tak jsme si nebyli jistí, jestli jsme doslanili tam, kam jsme chtěli. Chvíli jsme ještě koukali do papíru, bohužel jsme tím zdrželi naše kamarády, kteří ohleduplně čekali se slaněním, až budeme dál, a mezitím tam ještě slanili netrpěliví Rakušáci, kteří mířili níž. Nebyli jsme si jistí, ale lepší informace jsme neměli, čas ubíhal a my jsme nechtěli slanit příliš nízko. Proto jsme se rozhodli, že vyrazíme nahoru, resp. doprava po rampě. Bylo 11:30.
První délka měla být choďák 40m za 1, 3 NH (Normalhaken = nýt nebo skoba). Vyrazila jsem těšíce se na lehký začátek, kde si zvyknu na expozici, která mi byla společně s nejistotou v navigaci docela nepříjemná. Choďák to byl, ale částečně po trávě, která nebyla moc pevná a trochu klouzala, fixní jištění jsem moc nenašla. Navíc se lano začlo ke konci délky strašlivě táhnout. Zachránilo mě, že nosíme s sebou na vícedélky převahu alpských presek a Béda mi vždycky říká, ať prodlužuju. Ke štandu jsem to dotáhla silou vůle, vidinou fixního jištění a přitahováním za skálu 🙂 Štand nebyl úplně standard, do nýtu pověšená stará lanovice a smyčka druhým nýtem, vlastně to tam trochu překáželo, ale pojistit to šlo, tak dobrý.
Béda přilezl brzy za mnou, já jsem si vzala větrovku, protože ačkoliv v údolí byla třicítky, Dulfer je severní stěna a byla tam dost zima, litovala jsem, že nemám dlouhé kalhoty. Při pohledu na nákres trasy jsme zjistili, že jsme šli trochu jinudy a jsme na štandu vedlejší cesty. Vůbec se nám nelíbilo pokračovat v předešlém směru do traverzu, kudy bychom se napojili na naši cestu, zato se Bédovi líbil slušně zajištěný úsek přímo nad námi. Neměli jsme k němu popis obtížnosti, ale na plánku byl vyznačený, napojoval se na naši cestu a vypadal sympaticky.
Béda si tedy ode mně vzal materiál a vyrazil. Moc ho nepotěšilo, že mu vzápětí zůstal v ruce chyt, ale bezpečně se dostal k prvnímu jištění. Ani další část nebyla zadarmo, ale prokousal se tím a vzápětí jsem mohla uklidit svůj štand a vyrazit. Po cestě jsem si pro sebe trochu nadávala, bylo to převislý, v jednom místě mi připadalo, že už se neudržím, ale nakonec to šlo. Byla to pátá délka cesty Alpine DNA a doma jsme zjistili, že to bylo za 7 😀.
Béda zakotvil lehce stranou doleva a když jsem dolézala, poprosil mě, jestli bych se nekoukla doprava, kam jít dál. Mě se to tím směrem líbilo, ale neviděla jsem, že by tam byl hned štand, potřebovala jsem se začít dojišťovat, tak jsme se dohodli, že si vezmu trochu materiálu a bude to taková minidélka. Vyrazila jsem doprava a vybírala jsem si cestu podle toho, kde mi to přišlo nejschůdnější. Bylo při tom nutné překonat lehce nepříjemný schod na mechovou plošinku, ale asi po 15m jsem došla ke dvoum kovovým kroužkům a skobě.
Podle obrázků z Bergsteigen, co jsem měla uložené v mobilu, to vypadalo, že to je štand naší cesty, tak jsem tam zakotvila. Trochu se mi to fixní jištění zdálo podezřelé, tak jsem k němu přidala friend a obhoz, a celé to provázala dlouho smycí. Moc se mi to líbilo, tak jsem si to vyfotila, bohužel jsem při vázání uzlíků na smyci zapomněla znovu zašroubovat karabinu, tak mám teď fotku s chybkou a poučení, že se mám při dělání štandu plně soustředit 🙂
Béda vyrazil na poslední délku, teď už opravdu Dulfera. Tedy přibližně. Věděli jsme, že se poslední úsek má lézt vedle komínu vlevo a pak lehce doprava do stěny. Čekali jsme, že tam nahoře bude štand, ale nebyl nikde vidět, Béda tam místo toho zřídil ukázkový obhoz lanem. Délka za 5-, zadarmo to taky nebylo, nejdřív něuvěřitelně škrábavý povrch víceméně na tření a pak široký komín rozporem. Měla jsem tam lehce krizi, protože už mě začaly strašně bolet nohy, ale nějak jsem to už dolezla a vydýchala se u Bédy na štandu. Kolem 14:30 jsme začali balit a připravovat se na sestup.
Zjistili jsme nemilou věc, že Bédův velký batoh a naše hůlky a boty jsou o kus níž po strmé louce. V lezečkách to nebylo nic příjemného a dost to trvalo, ale bez úhony jsme to sešli a mohli se konečně přezout, odstrojit, najíst a užít si krásný výhled. Kolem třetí jsme už byli zabalení, ještě jsme se naladili na vysílací frekvenci našich kamarádů, abysme jim řekli, že za chvíli odcházíme a zeptali se, jak na tom jsou. Ozvali se, že jsou v pořádku, ale bude jim to ještě nějakou dobu trvat.
Vyrazili jsme tedy k lanovce a spekulovali, jestli stihneme otevřenou tu část obchodu, kde mají dobré zákusky, ta měla do 17, nebo jen potraviny, které měli otevřeno do 18. Cesta uběhla celkem v klidu, sjeli jsme lanovkou, vyzvedli auto a šli nakoupit. Tu zákuskovou část obchodu jsme sice nestihli, ale koupili jsme aspoň zmrzlinu a v kempu jsme ji snědli s kamarádkami, které byly ten den na feratě.
Mysleli jsme, že brzy dorazí i kamarádi, kteří byli s náma na Dulferovi, ale zdrželi se při lezení a nestihli lanovku. Dělala jsem si starosti, jak to zvládnou, já jsem byla dost unavená, ale oni sešli v pohodě dolů a dorazili šťastně do kempu.
Praktické informace a poučení
- I když je na sluníčku přes 30, na severní straně může být celkem frišno
- Je dobré se koukat, jak jezdí lanovka – zrovna v den našeho výstupu se přepnula do letního režimu a začínala o půl hodiny dřív (což jsme využili)
- Slaňovací “Abseilpiste” je označná kovovou plaketou (k vidění na fotkách výše). Je na hraně severní stěny, v místech, kde z trávy vykukují první kusy skály.
Kletterzentrum Innsbruck
Další den mělo pršet, “vyvenčený” jsme už byli pěkně, tak jsme vyrazili do lezecké haly v Innsbrucku. Při příchodu do haly jsme viděli stěnu, kde se konají závody, byla hoodně převislá 🙂 Bohužel se tam připravovaly závody, které měly být za necelé dva týdny, takže ze stěny bylo všechno sundané a lézt se tam nedalo 🙁 Uvnitř jsem byla nejdřív zklamaná, že nemají tak pěkný boulder jako SmíchOff a taky rozvičovací zóna byla malá a obsazená, ale nakonec tam měli zajímavé cesty a příjemnou klasu, moc hezky jsme si zalezli a přečkali jsme tam v suchu pořádný slejvák. Měli tam zajímavý instruktážní obrázky, kyblík hodili do jednoho pytle s osmou a prohlásili to za “old school” a taky tam byl obrázek, že se nemá čůrat v lezkách 🙂
Další den už jsem se přesunuli na chatu Steinseehütte a to už je jiné vyprávění 🙂
Praktické informace
- Pokud si chcete udělat radost a flashnout něco těžkého, Innsbruck je to pravé místo. Klasa je tu velmi “user friendly” 😀